Tip na výlet: Horská dráha Semmering

Semmering

Jedním z nejslavnějších železničních tratí je rakouský Semmering. Návštěvníci sem přijíždějí, aby obdivovali smělé viadukty v panoramatu horské přírody. Kolem nejkrásnějšího úseku trati vede turistická cesta. Většina lidí vyjede nahoru vlakem a schází pěšky do údolí. Význam této trati je i v tom, že se jedná o první normálně rozchodnou horskou železnici. Od roku 1998 je tato trať na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

• Rakousko
• Délka trasy: 8,5 km když půjdete jen po cestě
• Cesta dostupná jaro – podzim
• Jen pro pěší (nelze na kolech nebo s kočárky)
• Střední obtížnost, doporučuji pevnější turistickou obuv.
• Vhodné až pro větší děti.
• V létě si vezměte dostatek pití sebou.
• Dalekohled a mapy.cz v mobilu sebou

Základní údaje

Úsek trati označovaný jako Semmering měří 41,8 km. Je na něm 15 tunelů, 18 viaduktů a sto mostů. Nejvyšší bod železnice je ve výšce 898 m.n.m. uprostřed hlavního tunelu, poblíž stejnojmenného nádraží. Výstavba probíhala v letech 1848 až 1854. Semmering je součásti spojení hlavního města Vídně s přístavem Trieste (Terst). Stavitelem byl Carl Ritter von Ghega. Přes svoji náročnost jsou náklady v dnešních cenách (rok 2021) slušných 300 mil. EUR. Což není mnoho.
Zlé jazyky tvrdí, že hlavním důvodem, proč náš panovník František Josef I svolil k tomuto dílu, bylo dostat několik tisíc dělníků a jejich chudých rodin z Vídně. Čímž snížil společenské napětí v jeho oblíbeném městě.
Carl Ritter von Ghega byl matematik a konstruktér. Titul inženýr získal už v 17 letech v roce 1818. Doktorát má z matematiky. Inspiraci pro trať z Murzzuschlagu do Terstu byla jeho studijní cesta po severní Americe. Za své zásluhy byl v roce 1851 povýšen do rytířského stavu. Zemřel na tuberkulózu v roce 1861.

Nejbližší nádraží

• Semmering
• Wolfsbergkogel
• Breitenstein am Semmering

Dobré jídlo a hotel, základ výletu

Z Prahy, resp. přes Brno a Vídeň, jezdí na Semmering přímé vlaky ČD Railjet. Pro svůj výlet jsem si vybral velikonoční svátky, kdy tady v Alpách skončila zimní sezóna a ta jarní, ještě nezačala. Nechci se tísnit s dalšími nadšenci této železnice a navíc jsou mimo sezónu levné hotely. Obec Semmering je totiž známá i jako zimní lyžařské středisko a naopak od jara přes léto jako lázeňské město, kam se jezdí za čerstvým horským vzduchem. Po okolních kopcích proto vyrostly desítky lázeňských hotelů, z nichž mnohé jsou opravdu velkolepé. Impulsem k takovému rozvoji se stala železnice, která sem přivážela bohaté hosty, především z Vídně.

Hotel Gasthof Berghof

Hotel jsem si vybral večer před odjezdem přes booking. Hotel Gasthof Berghof je přímo na náměstí a z nádraží je to sem asi patnáct minut chůze do kopce. Pokud sem pojedete v zimě, je to z hotelu jen pár kroků na sjezdovku. Teď tu ale leží jen zbytky sněhu. Výhodou tohoto hotelu je pro mne to, že hotel nabízí i opravdu jednolůžkové pokoje. Po příchodu na pokoj zjišťuji, že záchod a koupelna jsou ve dvou samostatných místnostech, záchod má okno ven a sprchový kout je spíše malá místnost, než „kout“. Za tuhle cenu příjemné překvapení.
V přízemí je restaurace, kde doporučuji bohatou snídani jako základ dne. Paní hostinská se mě ještě ptá, zda bych si k snídani nedal míchaná vajíčka, popřípadě něco dalšího, co by mi na počkání připravila. Na večeři určitě vyzkoušejte zdejší rakouská jídla. Jsou výborná. Obsluha mluvila jen německy a jídelní lístek je jen v němčině, ale s pomocí překladače jsem ty názvy a popisy jídel dal. V hotelu berou jen hotovost. Což je pro Rakousko mimo Vídeň typické.

Lázeňský Semmering

První den odpoledne jsem si dal procházku po lázeňském městě. Ulice prázdné, skoro všechno zavřeno. Po hlavní a vlastně i jediné pořádné ulici Hochstrasse, jdu aspoň dvě hodiny. Každou chvíli se zastavuji a fotím zdejší architekturu. Po ulici jsou i vyhlídky do okolních kopců. Ten nejzajímavější objekt je bezesporu Südbahnhof hotel. Dnes v rekonstrukci. Po výstavbě hotelů se začalo se stavbou vil ve „Švýcarském“ horském stylu. Procházce věnujte aspoň tři hodiny. Mně na zpáteční cestě hnal hlad a nastupující šero.

Pěšky po Semmeringu

Na dnešek jsem si naplánoval foto procházku kolem semmeringské tratě. Vycházím po bohaté snídani. Z náměstí, kde jsem ubytován, už znám zkratku na nádraží. Výhodou je, že tato cesta je určena jen pro pěší. Když jsem totiž včera přijel, trochu nebezpečně jsem se motal na kraji silnice.

Než vyjdu, zmíním se o tunelu, který začíná hned za nádražím Semmering. Až do roku 1952 měl jen jeden tubus ve kterém vedly dvě koleje. Během provozu se však dráhy potýkaly s problémem velkého množství vody, která prosakovala do tunelu. Což v zimním období znamenalo tvorbu ledových krápníků. Tunel musel být vyhříván (!). Ale ani to nepomohlo. Kouřové splodiny z parních lokomotiv, prosakující voda a velká zátěž během válečných let znamenaly, že se tunel začal rozpadat. V zimě 1946/47 muselo být z tunelu vyvezeno na 440 vagónů (!) ledu, aby tunel byl aspoň trochu provozuschopný. Řešením byla výstavba souběžného druhého tubusu, který byl uveden do provozu roku 1953.

Výlet začíná na nádraží u památníku stavitele této úžasné trati, pana Karl Ritter von Ghega 1802 – 1806 (wikipedia). Směrovka ukazuje, abych šel po nástupišti. Na konci je vyšlapaná pěšina v trávě do kopce. Dál vede cesta kolem trati až na dětské hřiště. Za ním vedou schody pod trať a na druhou stranu. Zatímco železnice míří do tunelu, pěšina vede lesem ve stráni a mezi skalami.

Prvním mostem je Kartnerkogelviadukt. Z turistické cesty vedou k němu, pod oblouky, pěšiny.  Je to po zmrzlé trávě a celkem mi to klouže.

Turistická cesta vede po vrstevnici do obce a na nádraží Wolfsbergkogel. Jdu se mrknout i na zastávku co je hned do tunelu. Cesta pokračuje nad tunelem. Za pozornost i zde stojí velkolepý lázeňský dům z přelomu 19. a 20. století. K hlavní cestě se přidávají další cesty a na sloupcích se kupí směrovky. Ještě, že mám v mobilu mapy.cz abych viděl, kam jít.

Přecházím „hřeben“ kopce pod kterým je tunel a lesem jdu z kopce dolů až k nějaké bývalé fabrice s komínem. Noc zajímavého, al tu není a tak znovu do kopce na místo s výhledem na výjezd z Weberkogeltského tunelu.  Tady na vyhlídce má být i nějaké občerstvení, ale teď mimo sezónu je vše zavřené. Počkám na průjezd vlaku a kolem chat a domů jdu dál.

Adlitzgraben-viadukt

Při cestě z kopce už vidím ten nejslavnější železniční most Adlitzgraben-viadukt. Po cestě, když vycházíme z lesa, je udělán i dřevěný foto-point. Ještě bych tu uvítal lavičku, ani ne tak na sednutí jako spíše na odložení baťohu a přípravu fotoaparátu. Výhled na viadukt stojí opravdu za to. Počkám si na průjezd vlaku. Cesta vede až pod most. Je tu informační tabule s historií výstavby mostu. Na druhé straně mostu je malé muzeum výstavby. Do dřevěných bud je možné nahlédnout. jsou tu i lavičky na odpočinutí.

Když fotím viadukt zespodu, všímám si kusu ledu v trávě a uvědomuji si, že musel vypadnout z tamté odvodňovací trubice a z výšky několika desítek metrů dopadl do trávy, kde vyhloubil díru než odskočil. radši popojdu dál. Je nad nulou a v trubce může číhat ještě další kus ledu. Za pozornost stojí i podpěrné sloupy, které byly přidány dodatečně, neboť původní viadukt už před lety přestával zvládat zátěž vlaků.

Cesta se mění ve strmou pěšinu, která vede kolem pletiva co má zachycovat padající kameny na další vyhlídkové místo. Odtud je krásný výhled seshora na viadukt. Počkám si na modrý RailJet, co míří do Prahy.

Kalte Rinne Viaduct

Pěšina vede dál ve stráni nad tratí. Ještěže neprší nebo není náledí. Pod sebou slyším vlaky. Výhledy do okolních kopců tu jsou ale nádherné. Kalte-Rinne-Viaduct je další úžasnou stavbou. Napřed procházím kolem starého nádražáckého domku, kde je muzeum architekta této horské dráhy Ghega museum. Z vyhlídky vede dolů do údolí strmá silnice. Tou se dodávám pod Kalte Rinne viadukt. Zrovna je v rekonstrukci.

Krausel Klause viaduct

Za mě nejzajímavější je Krausel-Klause-viaduct. U silnice je informační tabule a směrovka do kopce. Už samotný příchod k němu stojí za to. Vidíme opět dvě řady oblouků nad sebou. Pěšina vede pod obloukem viaduktu na druhou stranu do lesa. Pořizuji asi ty nejlepší fotky, kdy za oblouky viaduktu nastupuje odpolední mlha. Celou dobu jsem nikoho nepotkal, jdu sám a teď si tu samotu a klid přírody opravdu vychutnávám.

Vracím se dolů na silnici, která mne zavede do vesnice a na vlak do stanice Breitenstein am Semmering. Bylo to jen pár kilometrů, ale jak jsem furt zastavoval, fotil, odbíhal a hledal nejlepší místo k záběru jsem už z toho utahaný. Navíc nastupuje mlha a začíná pršet.

Semmering pod sněhem

Poslední den mého pobytu na Semmeringu mne zastihlo zimní počasí. Od brzkého rána sněží, ale teplota se drží jen mírně pod nulou. Než mi jede vlak, využiji dopoledne pro procházku po okolí. Kousek od hotelu je vojenský hřbitov z doby druhé světová války. Bohužel se mi nepodařilo zjistit více, zda tu v okolí trati probíhali nějaké boje, nebo se jedná o zemřelé z lazaretů. O kousek dál je vodní nádrž. A posledním místem, který chci vidět je bunkr. Takto je aspoň označen v mapě. Jestli je to ale opravdu bunkr, to nevím. Vypadá to, že vstup je jen shora. Nechci více pokoušet kluzký sníh a radši se vracím do hotelu pro věci. Za chvíli mi to jede.Na palubě modrého Railjetu mne přivítala česká posádka s pojízdným minibarem. S kávou a v teple za okny vlaku se ještě jednou rozhlížím po místech, které jsem si prošel.