Zámek Bohutice

Ze zastávky Bohutice vede dolů do obce červeně označená turistická cesta. Ta však nahoře na návsi zatáčí a odbočuje nahoru do kopce. My jsme se nejprve vydali vpravo k bohutickému zámku, který je přímo v centru obce. Nejedná se však o nějak velký zámek. Na první pohled na mne působil nedostavěným dojmem.

Obec Bohutice je opravdu stará. První zmínka o vsi Bohuticích je v zakládací listině louckého (znojemského) kláštera již z r. 1253. Od konce 14.století zda stávala pozdně gotická tvrz, byť písemně je doložena až k roku 1535. Tvrz byla na přelomu 16. a 17. století přestavěna na trojpodlažní renesanční zámek a arkádovými renesančními pavlači. V té době byl tento stavební styl na Moravě v módě.

Dampierr

Ale už roku 1619 zámek vypálila císařská vojska pod vedením jistého Dampierra. To byl voják tělem i duší. Ač Francouz, tak se dal do služeb našeho císaře pána. Bránil Ostřihom proti Turkům a Moravu proti stavům. Obě bitvy prohrál, aby padl už roku 1620 v bitvě u Bratislavy.

Zámek byl po bitvě na Bílé Hoře konfiskován a předán znojemským jezuitům, kteří jej obnovili, dostavěli a byli zde až do zrušení řádu v roce 1773.

Jezuité původní stavbu v 60.letech 18. století rozšířili o západní křídlo – to je to, co dnes vypadá jako obyčejný dům. Jezuité na nádvoří umístili kašnu s plastikou Sv. Floriana. Později se majitelé zámku často střídali. Ve 2. polovině 20 století byl zámek nešetrným způsobem modernizován.

Současnost na zámku

Zámek je omezeně přístupný. V přízemí byla kaple, dnes je zde společenská místnost, kde se odehrává třeba tradiční ochutnávka vín Bohutický košt. V 1.patře je obecní úřad. Rytířský sál je využívaný jako zasedací místnost, popřípadě zde probíhají svatby nebo vítání občánků. Sál je význačný tím, že je na jeho stropu vyobrazena původní malba. O patro výše je expozice křížové cesty.

V přízemí levého křídla je školní jídelna. V 1.patře je mateřská školka. Ve 2.poschodí je archiv obecního úřadu. Kolem zámku je volně přístupný park.

Od zámku vede nahoru do kopce Nauční stezka Antonína Práška, která se napojuje na červenou značku, aby společně podešly pod železniční tratí a vedly k bohutické Lurdské jeskyni.

Křížová cesta Bohutice

U skalní jeskyně v jihofrancouzské obci Lourdes mělo dojít 11. února 1858 ke zjevení Panny Marie a to čtrnáctileté Bernadettě Soubirousové. Toto zjevení vyvolalo nejen ve Francii, ale i v zahraničí velkou pozornost a z obce Lourdes se stalo světoznámé poutní místo. Na tak dalekou cestu, ale většina obyvatelstva ještě ani v první polovině 20.století neměla peníze a čas. Proto po světě vznikaly „napodobeniny“ Lourdské jeskyně. A jednou z nich je i poutní místo s Lurdskou jeskyní v Bohuticích.

Lurdská jeskyně

Vznik navazuje na dlouhou poutní tradici, která zřejmě souvisí s působením řádu Jezuitů na tomto místě a snahou o rekatolizaci zdejšího obyvatelstva. Impulsem ke zřízení nového poutního místa v podobě Lurdské jeskyně v Bohuticích a na ní navazující Křížové cesty ve Svatováclavském parku nad jeskyní se stalo 70. výročí zjevení ve francouzské obci Lourdes.

Autorem projektu je bohutický farář Antonín Prášek, který osobně poznal Lurdy na svých cestách Evropou.  Po návratu se roku 1928 rozhodl vybudovat obdobu tohoto poutního místa u příkrého skalnatého převisu na západním okraji obce. V západní části jeskyně je menza oltáře z bílého kararského mramoru.

Vysvěcením Lurdské jeskyně v Bohuticích se z obce stalo významné poutní místo. Dobové prameny uvádí, že do Bohutic směřovala řada návštěvníků. V době poutí přicházely tisícové davy věřících s hudbou a prapory. Na bohutické nádraží přijížděly zvláštní „poutní“ vlaky.

Svatováclavský park

Plány pátera Práška u Lurdské svatyně nekončily. Po úspěchu jeskyně na ní brzy navázal záměr vybudovat na louce přímo nad jeskyní tzv. Svatováclavský park s křížovou cestou o 14 zastaveních. V roce 1932 byly pro tuto cestu objednány sochařské soubory o celkem 55 postavách v životní velikosti. Realizaci veledíla zadal Antonín Prášek dílně kutnohorského řezbáře Bohumila Beka. Sochy z libanonského cedru byly dokončeny a do Bohutic dodány v roce 1937.

Podrobněji na webu Křížová cesta Bohutice

Československé opevnění z roku 1938

Přestože hlavní nebezpečí Československé republiky ve 30.letech minulého století představovalo národně-socialistické Německo, po obsazení Rakouska a neshodách s Polskem, vyvstala hrozba napadení státu jak ze severu, tak i z jihu. Roku 1934 proto hlavní štáb československé armády se souhlasem Vojenské kanceláře prezidenta republiky rozhodl o výstavbě linie opevnění i na severní a jižní Moravě. Inspiraci odjela vojenská výprava hledat do Francie, ke stavitelům Maginotovi linie o které se předpokládalo, že je těžko dobytná. Vznik linie opevnění provázely zmatky, neshody a časté měnění plánů. Původní plány počítaly s dokončením ČS opevnění až v roce 1942.

Objekt lehkého opevnění vzor 37

V roce 1936 začalo být těžké opevnění doplňováno o lehké opevnění. To bylo stavěno v hůře přístupných oblastech, v lesích, na kopích v horách.  Na sklonku roku 1936 si generál Husárek a jeho spolupracovníci uvědomovali, že z lehkých objektů vzor 36 nebude možné vybudovat dostačující souvislé postavení, které by odolalo silnému tlaku nepřítele. Výstavba objektů těžkého opevnění byla časově a finančně náročná. Státu docházely peníze.
Na přelomu let 1936 a 1937 byly schváleny plány na nový druh kulometného objektu. Nové pevnůstky dostaly označení vzor 37. Svou konstrukcí byly určeny převážně pro boční palbu. Linie objektů vzor 37 tak tvořila řetěz, který by znemožnil nepříteli překročit pozice bráněné šikmou palbou kulometů. Nové objekty měly být budovány v řadách s rozestupy mezi sebou 150 až 400 m. Na důležitých místech mimo lesy pak byly budovány dvě linie vzdálené od sebe 120 až 250 m.

Takový pás opevnění se právě táhne z kopce nad Bohuticemi, kolem obcí Kubšice a Šumnice k Pohořelicícm a Přibicím.

Prasečí ocásky

Mezi pevnosti se umísťovali lehké a těžké překážky.
Lehké překážky byly určeny k zastavení nebo aspoň zpomalení postupu pěchoty. Proto se dávaly tam, kde se předpokládalo, že se tanky nedostanou. Tedy do těžce přístupného terénu. Tyto překážky měly formu ocelových tyčí s oky, mezi kterými byl propleten ostnatý drát. Podstavou těchto tyčí byl betonový blok zabudovaný do země. Lidově byly tyto překážky nazývány prasečí ocásky. V terénu se objevovaly ve dvou nebo třech řadách.

Těžké překážky jsou známí ježci, někdy uzemněny do betonu.

Mimo systému překážek na úrovni terénu byly součástí překážek náležejících k opevnění také zákopy. Primárním úkolem zákopů v pevnostním pásmu bylo zásobování jednotlivých objektů střelivem a potravinami. Dále tu byly střelecké zákopy. Svoji roli hrály i při nepozorovaných přesunech osádek a raněných. Tuto soustavu zákopů je možné na kopci rozpoznat doposud.

Opevňovací práce na jižní Moravě byly započaty v letních měsících roku 1936. Po mobilizaci byly stavební práce zastaveny.
Je zajímavostí, že po okupaci většiny území jižní Moravy Německem, se v oblasti Bohutic pokračovalo v pracích, protože zde ještě bylo Československo. Armáda se snažila novou hranici znovu opevnit, a tak byl vybetonován jeden objekt a provedeny tři výkopy. Během několika dnů však přišel rozkaz všechny práce ukončit. Snaha o jakékoliv opevnění zmrzačeného území státu byla už zbytečná.

Československé opevnění během Berlínské a Kubánské krize

V důsledku krize v Berlíně a kolem Kuby byla část opevnění znovu aktivována. V letech 1958–1962 došlo k úpravám opevnění, zejména proti účinkům jaderného výbuchu. Ta spočívala především v ochraně proti tlakové a tepelné vlně. Kolmé stěny byly zasypány zeminou do úrovně stropu, aby se tlaková vlna po atomovém výbuchu odvedla vzhůru. Do pevností se nyní vstupovalo svislou šachtou a krátkou chodbičkou z betonových prefabrikátů. Odhalené zůstaly pouze střílny, které bylo možné zakrýt oplechovaným dřevěným poklopem na ocelovém lanku.

Dochované objekty, které nebyly plně vybaveny, byly postupně opatřeny chybějícími částmi vybavení – ocelovými dveřmi, střílnami, periskopovými trubicemi, granátovými skluzy, ventilátory a lafetami. Stěny pevností byly původně ve 30.letech pokryty dřevem. To ale byla obyvatelstvem okolních obcí rozebrána k otopu. Proto byly pevnosti v polovině století uvnitř vymalovány omítkou či bílým nátěrem.

V 60.letech byly pevnosti opět opuštěny a znovu chátraly. Byť byli vyčleněny jednotky, které by v případě krize tyto pevnosti znovu obsadili. Přesto byly železné části rozkradeny. O zbytek se postarala příroda. Zájem o pevnosti nastal až po jejich opuštění armádou a privatizací. U zrodu malého muzea stáli dva studenti brněnské průmyslovky. K těm se během let přidávali další nadšenci. Poprvé se Mini-muzeum na kopci Spravedlnost (?) otevřelo veřejnosti v roce 2003. Pokud je tu správce, bývá malé muzeum opevnění přístupné. Uvnitř se nachází expozice věnovaná stavu opevnění z roku 1938 včetně vybavení.
V expozici by měla být i část věnována předpokládanému vojenskému využití i z přelomu 50. a 60.let 20.století.

Nejbližší nádraží

Obtížnost

  • cesta lesem, mimo cesty, štěrk. Pevnější obuv

Rizika

  • pozor na spadnutí do zákopů
  • pozor na ostnaté dráty
  • pozor při přecházení silnic a při chůzi kolem trati

Literatura

Kam dál

  • Cestou, necestou se dá z vrcholu od ČS opevnění dojít kolem lomu až na nádraží v Rakšicích.
  • Kolem lomu jdete část cesty podél železniční vlečky.

Rady na cestu

  • cesta není vhodná pro kola a s kočárkem