Šlakhamr v Hamrech nad Sázavou

V zalesněném údolí řeky Sázavy, kousek od obce Hamry nad Sázavou, po červené a žluté značce je funkční hamr jako součásti kovářské dílny v rámci expozice železářství na Vysočině. Zařízení hamru však není původní. Na Šlakhamru se železo přestalo zpracovávat již kolem poloviny 17. století. Mlýnský náhon byl poté využit pro obilní mlýn, který pracoval až do druhé světové války.
V 80. letech minulého století byl v areálu mlýna proveden archeologický výzkum, který přinesl doklady o existenci hamru. Proto v r. 2000 započala obnova objektu a výstavba technologických zařízení hamru. Areál získalo Technické muzeum v Brně, do současné podoby byl rekonstruován v r. 2012.

Hamry sloužily k výrobě železa

Surové železo se totiž v přírodě vyskytuje jako železná ruda, což je spíše kámen s množstvím nežádoucích příměsí. Těch je třeba se zbavit a naopak dodat do železa žádoucí prvky. Výsledkem jsou pak houževnaté a pevné oceli (tj. slitiny železa s nižším obsahem uhlíku a dalších prvků), a korozivzdorné litiny (tj. slitiny železa s vyšším obsahem uhlíku a dalších prvků). Dnes se oceli (a litiny) vyrábějí roztavením rudy a přidáváním prvků po „lopatách“ do tekuté lázně, jako když doma vaříte omáčku. Ale takový postup se rozšířil až v průběhu 19. století. Důvodem je potřeba velmi vysokých teplot pro roztavení železné rudy, což ve středověku ještě lidé neuměli.
Až do novověku se proto železné rudy zpracovávali v hutích a následně v hamrech. V hutích se z rudy získala houbovitá železná hmota. Tu bylo třeba ještě následně „upěchovat“ v hamrech. Tím se teprve získalo kujné železo ze kterého již bylo možné dál vyrábět. Vybavení hamru je podobné jako v kovárně. Je tu výheň (zdroje tepla z uhlí), měchy (pro přívod vzduchu podporující hoření a dosažená vyšší teploty), kovadliny, svěráky, kladiva, sekáče, kleště … ale hlavně tu jsou velké buchary – hamry. Hamr je takový pořádný „kladivo“, kterým do červena rozžhavenou železnou hmotu pěchujete. Hmotnost kovového hamru je 180 až 300 kg, upevněn je na dřevěné páce, kterou opakovaně nadzvedává vodní kolo. Takové uspořádání s kruhoběžným padacím bucharem se označuje jako šlakhamry a počet úderů hamru byl 120 až 150 za minutu (!), což musel být pořádný hluk.

Označení hamru se z kovacího stroje přeneslo i na název používaný pro budovu.

Historie zpracování železa na Vysočině

Asi nejstarší zmínky o těžbě a zpracování železné rudy na Českomoravské vysočině pocházejí z 10. století. V té době docházelo k osídlování rozsáhlých lesů, kde se nacházelo velké množství ložisek železné rudy. Na moravské straně bylo přes osmdesát (!) dolů na železnou rudu. Rozlehlé lesy Českomoravské vrchoviny zpočátku poskytovaly i dostatek dřeva, z kterého se dělalo v milířích dřevěné uhlí. Tím se topilo i v dřevouhelných vysokých pecí. Těch bylo na Vysočině až dvacet. Ale v důsledku rozšíření výroby železa se již od roku 1740 začal projevovat nedostatek dřeva. Nahrazení dřeva pálením rašeliny se ukázalo jako nevhodné kvůli nežádoucím příměsím z hoření. A tak když se vytěžili i poslední ložiska rudy, došlo v 19. století ke zrušením výroby železa na Vysočině.

Na vrchovině se pro tavení železných rud používaly do 16. století primitivní, šachtovité pece výšky do dvou metrů. K úplnému roztavení rudy v těchto hlinitých pecích nemohlo dojít (nízká teplota do 700 – 1 200 st C), došlo pouze k natavení, a tak se ruda musela dále ještě opracovávat. Ručním kováním byla zbavena zbytků strusky (škraloupy nečistot na povrchu) a následně vsunuta pod hamerskou kovadlinu. Takto bylo možné opracovávat jen rudy s vyšším obsahem železa. Přesto se výroba vyznačovala velkou neefektivnosti – značná část železa byla vázána do strusky, tedy do odpadu. Navíc po každém natavení se pec z hlíny musela rozebrat a znovu postavit (vyhřívací pece, později tzv. dýmačky).

Od 17. století se přechází na dřevouhelné vysoké pece. Na rozdíl od předchozích pecí, v této peci výroba železa probíhala nepřetržitě, klidně i půl roku. Teplota dosahovala vysokých hodnot, proto vznikala tekutá směs surového železa a strusky. V dolní části pece bylo roztavené železo pokryté struskou, která zabraňovala oxidaci. Pec byla vysoká někdy až 6 metrů a kvůli izolaci byla silně zděná. Vzduch se do pece vháněl dvěma dmychadly, a tak jeho přívod probíhal nepřetržitě. Železo obsahovalo vyšší množství uhlíku a tak se dále muselo zpracovat v kujnicí výhni než přišlo pod hamerské kladivo, kde ztrácelo na obsahu uhlíku. A právě takové uspořádání, s redukačními pecemi (na snížení obsahu uhlíku), bylo i tady v Hamrech nad Sázavou.

Představme si tedy, jak vypadaly ve středověku na Vysočině lesy. Docházelo k masivnímu kácení stromů pro výrobu dřevěného uhlí. Lesy se valil kouř z desítek milířů (z vložených klád vzniklo jen asi 20 % dřevěného uhlí, zbytek byl vyhořelý). Údolím potoků se neslo bušení hamrů a kouř ze šachtovitých pecí. Na mnoha místech byly lesy rozryty od těžby železné rudy. Rozhodně to nebyla romantická idylka jako dnes.

Mrazový srub nad Sázavou

Kousek od šlakhamru, v nadmořské výšce 528 – 564 m. n. m, kousek nad řekou Sázavou, se nachází 15 metrů vysoký skalní útvar. Ten se v důsledku mrazů ve své spodní části rozštípl a vznikla asi dvoumetrová štěrbina, kterou je možné s opatrností prolézt.

Nejbližší nádraží

Obtížnost

  • Lehčí turistické boty, kecky
  • Cesta není určena pro kočárky

Rizika

  • turistická trasa vede asi dvěstě metrů po silnici bez chodníku, než odbočíte do obce
  • skalní prasklinou lezte raději nahoru, než dolů
  • při prohlídce šlakhamru, při ukázce práce na hamru, pozor na uši dětí. Je to fakt rachot.

Rady na cestu

  • Pohlídejte si otevírací dobu technické památky šlakhamru.
    Ten by měl být otevřen od května do září mimo pondělí, v říjnu o víkendech.
  • Při prohlídce se návštěvníci dozvědí, jakým způsobem středověcí železáři získávali základní suroviny, tedy dřevo, dřevěné uhlí a železo, a jaký byl sortiment produktu hamrů. Návštěvníkům bude během prohlídky předvedena ukázka chodu vodních kol a při speciálních akcích i chod bucharu a dalších zařízení.
  • Pokud se zajímáte o historii těžby a zpracování železa na vysočině více, doporučuji tuto bakalářskou práci (PDF v novém okně).