Popis trasy

Zimní čas nepřeje dlouhým výletům, tak musím začít brzo ráno. Proto z vlaku, na nádraží ve Ždírci nad Doubravou, vystupuji už o půl deváté. Mým dnešním cílem je údolí řeky Doubravy s naučnou stezkou. Podle fotek na mapách.cz by to mohlo být zajímavé.

Abych ušetřil čas, střihnu to od nádraží zkratkou přes průmyslovou zónu, byť tu není žádný chodník. Za chvíli se napojuji na Naučnou stezku Ranské polesí. Chodník vede podél silnice až skoro k obci, kde chodník náhle mizí a dál pokračuje pěšina vedle sinice. Míjí mě auto a někdo na mi z něj mává. Vůbec netuším, kdo by to mohl být. Tady v kraji, kde jsem nikde nebyl, a navíc jsem pod čepicí s rouškou.
V obci Nové Ransko jsou vedle sebe dvě hospody, jedno parkoviště, dětské hřiště, rozcestník pro letní i zimní běžkařskou turistiku. Hospody jsou v těchto dnech zavřené.
Odbočuji na červenou, která vede kolem aleje po poli. Je pod nulou, na poli ranní námraza, takže se nebořím se do bláta.

Za chvíli jsem už na dlouhé hrázi. Je to sice hráz, ale žádný rybník na druhé straně hráze není. Jen mokřady. Nahoře u rozcestníku je přístřešek se stolem, dřevěnými lavicemi, a krásným výhledem do kraje. Jdu po hrázi, po společné značce zelené a NS Sobíňov. Po hrázi vede oboustranná alej až do obce Hlína, kde už je rybník. Zrcadlení stromů v modré hladině za ranního slunce stojí za fotku. U rybníka je další odpočivadlo.

Nezdržuji se a břízovou aleji chvátám k Zahájskému rybníku. Těsně před ním, po pravé straně od cesty, jsou nějaké malé skály. Dávám jim pět minut a jdu dál. Zahájský rybník je na podzim zčásti vypuštěn. Přes trávu a rákosí, co je ještě v bílém závoji, prosvítají sluneční paprsky. U rybníka je dřevěná bouda, kde se zřejmě v létě nabízí občerstvení. Dneska tu ale není nikdo nikde.

Sobíňov

Jen co vyjdu z lesa, na dohled od obce Sobíňov, začínám poprvé zapadat do bláta. Na louce jsou mokřady. Naštěstí na části cesty je položen dřevěné chodník. A informační tabule o zdejších mokřadech.

Než se v obci Sobíňov napojí zelená turistická cesta na červenou, a než zabočíte doleva do obce, je tu starý hřbitov. Už jsem si jej všiml z vlaku. Čtvercový pozemek, ohraničený kameny. Pár hrobů po okraji. Zvláštní místo. Stojí za zpomalení a návštěvu.

V obci Sobíňov si určitě zajděte na místní nádraží. Je to jen malá zacházka a aspoň nepůjdete po silnici. Na zastávce mají tu pár starých železničních kousků.

Cesta vás dál zavede ke kostelu Navštívení Paní Marie. Bohužel ke kostelu se dnes nedá dostat. Celé návrší je za zdí a uzavřené. Škoda. U kostela je kryté turistické odpočivadlo. Sundávám baťoh a poprvé svačím.

Konečně jsem na červené cestě, které se teď budu držet. Hned za obcí stojí za pozornost nádherný rybník a domkem s plaňkovým hrnečkovým plotem. Pak už jen les a v něm, po levé straně, několik metrů vysoké skály. Z červené cesty odbočte a zkuste s opatrností výstup na některou ze skal.

Bunkr u Bílku

Jsem kousek od vesnice Bílek. Podle mapy.cz jsem viděl, že tady u vesnice má být nějaký bunkr. Což mi bylo divné. Kdyby to bylo na hrancích tak jasné, ale tady uprostřed republiky? Ale takový bunkry vznikaly i u významných vojenských objektů, jako třeba u letiště, skladů munice nebo fabrik, kde se předpokládali letecké útoky.
Už vidím první domky. Kontroluji mapu v mobilu, překračuji potok a zabočuji z cesty vlevo do ovocného sadu. Nikde žádná vyšlapaná cestička. Už jej ale vidím. Kryt je na pomezí sadu a lesa. Nejedná se o žádný aktivní bunkr, ze kterého by se mohlo střílet. Žádné střílny tu totiž nejsou. Kolmo na vchod je betonová deska chránící vchod před případnou tlakovou vlnou. Pár schodů dolů. Po namrzlém podzimním listí mi to klouže. Kryt je otevřený, respektive žádné dveře tu nejsou. A já lituji, že jsem si nevzal baterku. Se slabým světlem od mobilem to radši zkoušet nebudu.

Bunkr je jen trochu zahlouben, takže na povrchu je dobře vidět kam vede chodba a kde je dobrý vchod. Opět betonová čelní deska a vstup po schodech dolů. Kousek od bunkru, na pokraji lesa, je z několika kamenů udělán pomníček. Žádný nápis.

Jak se potom dozvídám, v okolí obce byly ve 30.letech minulého století postaveny muniční sklady a tento bunkr, jako i další v okolí, sloužily jako kryt pro obyvatele a vojáky před předpokládanými nálety.

Po pár metrech je už vesnici Bílek, kde značka na plaňkovém plotě odbočuje vpravo. Kousek od cesty je dětské hřiště a zelený plácek s tyčemi na zavěšení sítě pro míčové hry, lavičky. Takže v létě místo na sednutí, svačinu a odpočinek s dětmi.

Cesta vede po kraji vesnice. U přechodu přes hlavní silnici je turistický rozcestník. Nádraží Bílek je vpravo a červená cesta do Údolí Doubravy vlevo. Tady začíná i zimní běžkařská stopa do Žďáru nad Sázavou.

Ještě se zastavím na nádraží, resp. na zastávce Bílek co je na jednokolejné trati. Zastávka prošla modernizaci. Dřevěný přístřešek, vylepený papírový jízdní řád a čisto. A protože je zastávka na náspu, je odsuď krásný výhled do kraje. Nějaká rodinka se tu snaží dohledat, zdali vlak pojede nebo ne. Já je nechávám a mířím po červené do údolí. Za zády slyším cinkání železničního přejezdu a za chvíli troubení vlaku. Takže jim ten vlak nakonec jede.

Naučná stezka Údolím Doubravy

Na začátku cesty do Údolí je parkoviště pro kola a auta. Jsou tu i dřevěné lavice a stolek, a po celou cestu údolím jsou info panely o místních rostlinách a zvířatech.

Přestože je polovina listopadu a ráno mráz, je tu i dnes opravdu hodně lidí. Tak to asi bude stát zato. Sympatické je, že hned začínají skály. Cesta se vine opravdu těsně kolem řeky. Na kole ani náhodou. První krásný pohled je podchod pod obloukem železničního mostu. Je to jako brána do údolí Doubravy. V podzimní krajině, stromů bez listí, ten pohled stojí za snímek na Instagram. Stezka vede po kamenech mezi stěnou oblouku mostů a řekou. Při vyšším stavu řeky musí být kameny určitě pod vodou. Už teď zbývají jen centimetry.

Trochu to klouže. Takže musím zpomalit. Kořeny, ploché kameny svažující se do vody, řetězy na přidržování. Proti mně jde první fotograf. Velká zrcadlovka se mu houpe na krku a stativ na zádech. Za chvíli druhý. Po cestě potkávám další, jak štelují stativ a snaží se ulovit snímek na film. Vskutku, mají klasický fotoaparát na film! Jeden má dokonce retro prvorepublikové oblečení, fotoaparát, do kterého se díváte shora, a na zádech světle-dřevěné tyčky mohutného stativu.

Většina lidi jde, stejně jako já, po proudu řeky dolů. I když uznávám, že kvůli lepším pohledům, by bylo dobré jít opačným směrem, proti proudu.

Červené turistické značení je kvalitní a z cesty není vlastně ani kam sejít. Na některých místech si musíme dávat na úzkém chodníku přednost s dalšími výletníky. Potkávám tu více lidí, než jsem potkal za poslední tři týdny, když věčně sedím doma u počítači a jen otevírám dveře pro dovážkové služby. Nikdo nemá roušku. Tak snad jsme všichni zdraví. Občas někdo řekne Ahoj! nebo Dobrý den.
Na stráních, kam nedoléhá přímé slunce je ještě teď před polednem bílá námraza. Jinde sluneční paprsky vytvářejí mezi stromy svit jak na barokních obrazech.
Jsou tu vodopády a červená značka nás vede po kluzkých schodech dolů ze stráně, kam jsme před chvíli vyšplhali. Od poloviny dolů je zábradlí. Naštěstí. Hluk padající vody se odráží od těsné soutěsky.

Sokolohrady

Sokolohrady je vysoká skála. Na druhou stranu řeky vede železná lávka a nahoru železné schody se zábradlím. Samozřejmě musím nahoru. Ale jestli čekáte, že shora uvidíte řeku, tak budete zklamáni. Nebo se budete muset opravdu hodně nahnout, což určitě nedoporučuji. Vršek je vykácený, kolem dokola zábradlí a dřevné lavičky u dávno vyhaslého táboráku. Ideální místo na oběd. Termo-láhev ještě trochu drží teplo čaje. Neromanticky rozbalují plastový obal od kuřecích kousků v dresinku a v bagetě, co jsem ráno koupil v automatu na nádraží.  Na opravdovou zimu si budu muset ještě pořídit nějakou termo-nádobu na jídlo. Studené jídlo není ono. Tady nahoře je dobrý signál, a tak sjíždím lajky na mobilu a publikuji další fotky.
Po obědě seběhnu dolů, přes lávku na druhou stranu a pokračuji po červené dál po proudu řeky. Doubravské údolí se začíná pomalu rozšiřovat. Vidím první turistické chaty, zřejmě ještě prvorepublikové. Na dalším rozcestníku, u lávky přes řeku, se k červené přidává modrá značka. Po pár stech metrech opouštím červenou a vydávám se po modré proti proudu Kamenného potoka. Ten tvoří levý přítok Doubravy a podle fotek na mapách.cz by i zde mohly být nějaké, byť malé, vodopády. A mají pravdu.

Na potoce je dost vody a pořizuji další záběry čeřící se vody mezi kameny. Jeden fotograf si tu šteluje stativ rovnou v potoce. Zatímco jeho spolu-výletnice mu drží velkou zrcadlovku. Věřím, že z toho bude dost dobrý snímek. Jdeme totiž proti slunci, které svými paprsky vytváří mezi stromy hru světel a stínů.

Za chvíli jsem nahoře a od hájovny vede modrá již po rovině. Napřed lesem a pak po poli kolem železniční tratě. Naposledy procházím přes bahnitý úsek cesty. Už je mi to jedno. Trackové boty mám zcela od bahna a bláto mám nastříkané až po kolena.

Chotěboř s čokoládovou hvězdou

Jak byla modrá cesta doposud dobře značená, na příchodu do Chotěboře k silnici ztrácím značku. Podle mobilu se dávám vpravo a za chvíli jsem v Chotěboři na nádraží.

Dneska jsem moc fotil, a tak původně plánovaný vlak nestíhám. Další mi jede až za hodinu a půl. Kdyby nebyl mor, zašel bych do hospody na jídlo. Ale Chotěbořské nádraží je nádherně opravené, včetně čekárny. Je tu teplo, pohodlně se tu sedí, mají tady zástrčky na 230 V. A ani nevíte, jakou mám chuť na pořádný velký kelímek teplé „kávy“ z automatu!

V čekárně mají reprodukce obrazů a grafik zdejšího rodáka pana Zdeňka Rykra. Pokud vám to jméno nic neříká, stejně jako mně, tak to byl grafik čokoládoven Orion a tvůrce oné hvězdy. Navíc se pan Rykr právě zde, v budově nádraží, narodil.

Zkontroluji si poštu, statusy, nasdílím fotky. Dobijím mobil z externí baterie, kterou si, hlavně v zimě, vždycky vozím s sebou. Hodinka a půl utekla jako nic.
Už mi přijíždí vlak.

Dnešní podzimní výlet stál opravdu za to. Takže doporučuji!

Obtížnost

Obtížnost v úseku Naučné stezky Údolím Doubravy (obec Bílek – po červené po rozcestí s modrou ústí Kamenného potoka) je značná.
Úzká cesta, řetězy na přidržování, schody, kluzké kameny, …

Rizika

  • Pád a skluzy po plochých kamenech.
  • Rozmočený a bahnitý terén v úseku Sobíňov – Bílek.
  • Moc lidí

Rady na cestu

  • Nutná dobrá obuv
  • jít za vyššího stavu vody, tedy na jaře, po deštích …